2020 - 2022 - šestnáctý ročník
Motto:
Založili jsme si protialkoholický klub,
členské příspěvky se nevybírají.
Bojíme se, aby nám je předsednictvo nepropilo.
Tradiční košt pálenek - 16. ročník
Vážení hosté, kamarádi a přátelé čistého destilátu,
i letos pokračujeme v konání Tradičního koštu pálenek. Vždyť co by to bylo za tradici, kdyby se přerušila. Pozn. pro rok 2020 a 2021 byla akce ZRUŠENA - další text ponechávám původní.
Je nám jasné, že letošní ročník asi nebude bohatý na počet vystavovaných vzorků (pozn.autora: v době tvorby tohoto alkobülletinu není známý počet vystavovaných vzorků), ale věříme, že i tak bude kvalitní a ochutnáme mnoho vynikajících destilátů. Tak jako předloni budou vystavovatelé muset sáhnout do archivních zásob a budou vystavovat pravděpodobně starší ročníky. Za to, že své pálenky vystavují, jim patří velké poděkování.
O čem bude letošní alkobülletin? Jaké téma zvolím? To dopředu nevím, ale jak bylo již kdysi řečeno: „Naleju si trochu pravdy…“, a pak mě to napadne. Psal jsem o všem možném, nyní už víme, jak alkohol vytvořit i jak ho zesílit, aby se z něho stala pálenka. Víme, co s námi alkohol dělá. Nyní mě napadlo pár krásných bonmotů u nichž ovšem není autorem náš pan prezident: „Konzumace alkoholu je hlavní příčinou toho, že při tanci vypadáte jako debil“, nebo „po pití mnohém, rozume sbohem“. Těch hlášek je samozřejmě daleko víc. Říká se taky: „Alkohol ještě nikdy z nikoho neudělal frajera, ba naopak mnohé frajery demaskoval. Vlastně na každé láhvi s alkoholem by mělo být napsáno: „jsi-li blb, tak nepij!"
Při studiu o alkoholu jsem narazil na zajímavé poznatky. Víte například, že trvá jen 6 minut, než začne alkohol působit na mozkové buňky? Nebo že legendou mezi pijany byl ruský car Petr I. Veliký? Založil dokonce spolek, jehož členové nikdy nesměli jít do postele střízliví. Nikdy jsem však neviděl, že by na nějaké láhvi vodky byla etiketa s jeho jménem. Nebo snad existuje?
Je všeobecně známo, že náš první prezident T. G. Masaryk nepil alkohol. Ale to není pravda. V mládí pil víno, nosil nůž „křivák“ a účastnil se i vesnických bitek. Alkohol přestal pít až po návratu z návštěvy Tolstého v Rusku. Proč asi? Prý se chtěl věnovat politice a řekl, že kdo dělá politiku, ten by pít neměl. Věřme tomu, on asi věděl své.
O čem jsem za celých 16 let ještě nepsal, tak to je o zákazu alkoholu, nebo-li o prohibici. Takže to je letošní téma, o kterém se dočtete na následujících stranách.
Prohibice v Americe
Nejznámější prohibice je pravděpodobně z Ameriky. Tam již před 100 lety, přesněji 28. 10. 1919, zakázali výrobu, distribuci i import veškerého alkoholu. Čas ovšem ukázal, že prohibice není dobrý nápad v žádné zemi. To se později potvrdilo i v Rusku, v Polsku nebo ve skandinávských zemích.
Tehdejší průměrný obyvatel Ameriky spořádal prý třikrát více pálenky než dnes. Je-li to pravda, pak se nedivím různým ženským spolkům a Lize proti výčepům, že v lihovém opojení spatřovali zlo, které je proti Bohu, rodině a dobrým mravům. Vinu dávali především přistěhovalcům z Německa, z Itálie, ba i z Polska či z Irska. Na druhou stranu víme, že tito přistěhovalci donesli mnoho dobrých poznatků o výrobě destilátů, především o whisky.
S prvními zákazy prodeje alkoholu přichází v roce 1846 stát Maine. Následně se přidávaly další státy. Ve státě Massachusetts vznikla v polovině 19. století společnost za potlačení opilství, která měla 1,5 miliónu členů!! Již tam se navrhovalo, aby opilý člověk nesměl nastoupit do vlaku. Unie žen za křesťanskou střídmost prosazovala zákon, který školám nařizoval vyučovat o škodlivosti alkoholu. Zdůrazňovalo se tehdy, že: „Kdo pije pivo, tomu se po těle objeví otoky a zahyne“.
Čím dál víc sílila snaha převést prohibici na celou Ameriku. Docházelo i k dost bizardnímu jednání – např. vdova po pijanovi Carrie Nation jezdila od města k městu se sekerou v ruce a vybíjela každou nálevnu, na kterou narazila. Zakazovala majitelům putik přístup do jejich podniků a volala: „Vy ničitelé mužských duší!“. Šlo jí přeci o dobrou věc - tak jako se skoncovalo s otroctvím, musí se svrhnout i nešvar s pitím.
Co bylo důvodem požadavků bojovníků proti alkoholu? Argumentovali, že se sníží počet lidí ve vězení, skončí neomluvené absence v práci, zvýší se produktivita práce, bude zdravější populace a další ekonomické benefity. A tak v roce 1919 byl i přes veto prezidenta Wilsona přijat osmnáctý dodatek ústavy, který zakázal výrobu, distribuci, import a export veškerého alkoholu s výjimkou alkoholu užívaného k náboženským obřadům. Tento dodatek nabyl účinnosti v roce 1920. Pivo i pálenka se doslova v hektolitrech vylévaly do kanálů. Alkohol zůstal jen ve výjimečných případech na předpis od lékařů, lékárníků či zubařů. Jenže to nebyl krok správným směrem. Prohibice vedla ze všeho nejvíce k rozkvětu černého trhu, pašování, korupci, ba i zločinu. Mafián Al Capone se stal neomezeným vládcem Chicaga, a vzhůru se dostal například i detroitský gangster Chester Le Mare, který si přišel díky ilegálnímu obchodu na 215 miliónů dolarů. Tisíce barmanů a servírek přišlo o práci, počet nelegálních barů stoupl ze třiceti na 100 tisíc. Lékárníci předepisovali „medicínskou“ whisky, a ta se pašovala především z Kanady.
Důsledky prohibice
Samozřejmě, že prohibice vždy vedla, a zajisté povede, ke zvýšené snaze vyrábět alkohol ilegálně. Takový výrobek má však mnohdy velmi špatnou kvalitu a může být i životu nebezpečný. Jak je známo, při destilaci ovoce vzniká rovněž metylalkohol, který se musí zachytit a odstranit. Při větším množství metylalkoholu dochází k oslepnutí nebo i smrti konzumenta. Pokud vyrábí domácí destilát neznalý amatér, pak je to opravdu hazard se životem. Nárust ilegálních pálenic vznikl i po zavedení prohibice v USA. Například ve Virginii v roce 1928 bylo policií zabaveno téměř tři tisíce destilačních přístrojů.
Další nešťastný krok americké vlády přišel poté, kdy se v roce 1927 pokoušela vláda zdiskreditovat šmelináře a do průmyslově vyráběného alkoholu se schválně přiléval metylalkohol, benzin, petrolej či jiné jedovaté látky. Ani toto opatření nezastavilo černý obchod s lihem. Výsledkem byli pouze další mrtví obyvatelé. V tom roce kvůli tomu zemřelo v New Yorku 400 lidí a v dalším dokonce 700 lidí.
Jenže jak říká přísloví: „Káže vodu a pije víno“, tak i politici se během americké prohibice chovali úplně jinak. Prezident Warren Harding hostil v té době své přátele v Bílém domě dobrým bourbonem (tj. americká whisky), na večírcích si připíjeli alkoholem mezi sebou kongresmani, rovněž delegáti sjezdu Demokratické strany či michiganský guvernér se samotným šéfem detroitské policie. Starosta Atlanty byl dokonce odsouzen za pašování kořalky k 18měsícům vězení.
Celá prohibice tak skončila velkým fiaskem. Spotřeba alkoholu neklesla a navíc mnoho lidí přešlo k drogám. Počet vražd se dokonce zvýšil o 80%! Státní pokladna přišla ročně na daních o 495 miliónů dolarů, což byla v době hospodářské krize velmi vysoká suma peněz. Velmi časté byly protesty a demonstrace - lidé veřejně manifestovali a v roce 1931 vykročili v New Jersey do ulic s transparenty s nápisy: „My chceme pivo“.
V roce 1933 byl tento experiment, byť bohulibě zamýšlený, zrušen a prezident Franklin D. Roosevelt zvesela zvolal: „Je nejvyšší čas dát si pivo“.
Myslím si, že zakázat požívat alkohol je nesmysl. Vždyť ten je s námi od nepaměti. Už od pravěku. Spadané a kvasící ovoce požírali už brontosauři. V bibli je psáno, jak se opil Noe ze zkvašených hroznů. A také před devíti tisíci lety se našly v čínské vesnici staré střepy, na kterých zůstaly stopy po lihovině z medu s obsahem 10% alkoholu. I Babyloňané znali v 7. tisíciletí před naším letopočtem nápoje podobné pivu a vínu. Destilaci prováděli rovněž staří Egypťané. I v době Velké Moravy naši prapředci užívali lihoviny. Našly se totiž nádoby velmi připomínající zařízení k výrobě pálenek. Takže snaha zakazovat pít alkohol je mnohem mladší, než touha se jím nalévat.
Zákazy pití alkoholu v Čechách, ale i ve světě.
První známou prohibici na světě vyhlásil jeden z čínských císařů dynastie Sia (2100-1600 př.n.l.). Alkoholické nápoje byly zakázány také během 5. století v Číně a porušení tohoto nařízení se mělo trestat stětím hlavy. V Egyptě, na přelomu 10. a 11. století, vydal v souladu s koránem zákaz konzumace vína a dovozu opojných nápojů chalífa Al-Hakim. Za Karla Velikého sice lidé víno pít mohli, ale opilci byli exemplárně trestáni bičováním nebo museli na pranýř. Později se ve středověké Francii naopak alkohol konzumoval v poměrně velké míře. Vláda konzumaci neomezovala – daně z alkoholických nápojů jí zvyšovaly příjmy.
V Čechách byl pravděpodobně první zákaz vyhlášen v roce 1039 knížetem Břetislavem I. Ten nad hrobem svatého Vojtěcha vydal přísné dekrety odsuzující všemožné pohanské zvyky a tam bylo i opilství. V tomto souboru závazných právních předpisů mimo jiné bylo psáno: „Ten, kdo by krčmu, jež jest kořenem všeho zlého, odkud pocházejí krádeže, vraždy, smilství a ostatní nepravosti zřídil, i ten, kdo by zřízenou koupil, budiž klet! Který krčmář by byl postižen jako rušitel tohoto ustanovení, buď uprostřed tržiště ke kůlu přivázán, mrskán tak, až biřic umdlí“. Břetislavovy dekrety samozřejmě později přestaly platit, ale to ještě nebyl všemu konec. Tak například v roce 1600 zakázal Český sněm kvůli neúrodě výrobu pálenky z obilí. Taktéž za Rakouska-Uherska se v mnohých městech omezoval tvrdý alkohol. Tehdy si šlechtické rody vypomáhaly pojízdnými pálenicemi, takže pálily destilát tam, kde to nebylo zakázáno.
Ale i v nové době se zákazy objevovaly. Jen si vzpomeňte, že zákaz podávat alkohol vznikal především v souvislosti s konáním voleb. Ještě v roce 1992 při konání parlamentních voleb, i v roce 1994 při konání komunálních voleb, se smělo čepovat jen 10 stupňové pivo. Velmi smutná byla prohibice v naší republice v roce 2012, v průběhu metylalkoholové aféry. Během ní zemřely desítky lidí. Úplný zákaz trval sice jen 14 dní, ale poté vznikla mnohá opatření, která měla za cíl zabránit dalším zdravotním újmám.
Prohibice se dříve nebo později objevila ve světe všude. Ve skandinávských zemích se prodává alkohol jen ve státních obchodech, avšak s vysokou daní, pro mnohé lidi je tak alkohol cenově nedostupný. Proto severští občané tak rádi navštěvují evropské země, kde alkoholu holdují velmi rádi. Tyto „turisty“ je možné vidět i v Praze.
Naopak v islámských zemích se spotřeba alkoholu jednoduše zakazuje z náboženských důvodů. Spotřeba alkoholu se omezovala také z politických důvodů. Například v Polsku v 80. letech takto bojovali komunisté s opozicí.
Opakované zákazy pití alkoholu v Rusku
Samostatnou kapitolou by mohlo být pojednání o opakovaných snahách omezit alkohol v Rusku. Tyto snahy omezit pití alkoholu se zde objevují již na přelomu 16. a 17. století za cara Borise Godunova. Prohibici nařídil údajně kvůli hrozícímu hladomoru. V roce 1914 zakázal alkohol zase Mikuláš II. a to kvůli ochromení vojenské mobilizace. Jak to všechno vzniklo? Během rusko – japonské války v letech 1914 – 1915 bylo vojsko značně ochromeno nadměrnou konzumací vodky. Ještě před vypuknutím 1. světové války se chtěl car osobně přesvědčit o stavu svého národa a vyrazil na cesty. Byl však hrozně zklamán, když viděl, jak pijanství ničilo duši jeho lidu, rozvracelo rodiny a mělo za následek finanční ztrátu v každém domě. Budovy byly neopravované, zničené. Proto se rozhodl pro tento radikální krok, i když věděl, že příjmy z obchodu s vodkou tvořily třetinu státního rozpočtu. Docházelo však k nepokojům ze stran pijanů. V 35 městech bylo vyrabováno 230 hostinců. Gubernátor Permu se obrátil přímo na cara, aby povolil prodej alkoholu alespoň po dobu 2 hodin denně, a tím se zabránilo krvavým střetům. Tamní vojáci vzali šturmem místní sklady vína. Zasahovala proti nim armáda z jiné oblasti. K vraždění a běsnění docházelo na mnoha místech. Ve městech střílela policie do řádících opilců. V roce 1915 zaútočila několikatisícová tlupa na sklady alkoholu v sibiřském Baurnaulu. Tehdy zasahovalo i vojsko, a pobilo 122 útočníků. Ze záznamů armádního důstojníka A. I. Čerňacova je známo, že v Orelské oblasti vraždili a loupili místní vesničané zlití samohonkou. Když mu 16. prosince 1916 zabili souseda včetně jeho 3 dětí, utekl raději do Moskvy. Prohibice rozdělila národ.
Car Mikuláš II. nakonec za tento přísný zákaz zaplatil smrtí, protože byl i s rodinou zastřelen. Samozřejmě v tom hrála svou roli i politika. Prohibice připravila o práci asi 300 tisíc lidí, vláda musela do roku 1917 zaplatit majitelům zavřených výroben jako kompenzaci 42 miliónů rublů. Prohibice vydržela 11 let, až byla nakonec v roce 1925 zrušena, jelikož vláda potřebovala peníze na modernizaci hospodářství. Když se lihovary znovu rozjely, mnozí tančili, líbali se a plakali radostí. Jiní však projevovali zoufalství z obavy, co bude následovat.
V roce 1986 vydal Michail Gorbačov znovu zákaz výroby nápojů s obsahem alkoholu nad 50%. Byl to tzv. „suchý zákon“. Alkoholu bylo prostě v Rusku zase moc. Následky byly stejné jako vždy. Samovýroba samohonky, kšeftování, ještě více pití a umírání. Po dvou letech byl raději zákaz zrušen.
Po obou prohibicích následoval pád režimu. „Suchý zákon“ považují mnozí Rusové za jednu z největších katastrof ruských dějin.
Z uvedených článků vyplývá, že zavádět prohibice není dobrý nápad. Je však zapotřebí naučit se s alkoholem správně zacházet.
za organizátory akce Jaromír Plodek.